Spolek je nepolitická profesní organizace, jejímž účelem je sdružovat autory a příznivce literatury faktu. Svojí činností přispívá k zajištění práva na svobodnou literární tvorbu a k vytváření podmínek jejího nejširšího uplatnění. Chrání práva svých členů v oblasti tvůrčí, materiální a sociální, a hájí jejich oprávněné zájmy ve styku se státními orgány, společenskými i jinými organizacemi.
Před 40 lety byly položeny institucionální základy Klubu autorů literatury faktu. U této příležitosti přikládáme vzpomínkový text „otce zakladatele“ Miroslava Ivanova z roku 1995.
Miroslav Ivanov: Jak vznikl KALF
Literatura faktu prožívá nyní, tedy koncem 20. století, úspěšnou etapu. V zemi, kde vládne demokracie, se může svobodně rozvíjet; neexistují tabu, témata, archivy jsou otevřeny i stoupá zájem čtenářů. Vzrůstá také počet autorů, kteří se věnují tomuto žánru. Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech to bylo snad pět – deset spisovatelů, přibývali postupně další, takže dnes už můžeme hovořit o silné, dobré skupině tvůrců, kteří vytvářejí základy Klubu autorů literatury faktu.
Cesta k založení KALFu nebyla jednoduchá.
Začala na podzim roku 1984, kdy jsem navštívil Historické muzeum města Slavkova, umístěné na tamějším zámku. To, co se tam tehdy zrodilo, popsal před časem slavkovský autor Oldřich Klobas: „Večer v kroužku několika známých, kteří osobně znali Miroslava Ivanova od minulé besedy, byl příjemný a zajímavý. Spisovatel si kdysi – když psal svou knihu Novosvětskou – vypůjčil ze zdejších fotoarchivů řadu snímků Kounicovy rodiny. Hrabě Václav Kounic byl totiž švagrem Antonína Dvořáka a ve slavkovském archívu našel Miroslav Ivanov mnohé, co nemělo ani pražské Dvořákovo muzeum. Nyní byl rukopis hotov, a proto odváděl vypůjčené materiály… A tak se hovořilo o všem možném až skoro do půlnoci. Okna byla dokořán, venku zářijová vlahá noc, padaly věty o literatuře faktu, ale zatím jen tak všeobecně. Ten důležitý moment, ve kterém se ‚myšlenka v slovo odívá‘, stále ještě nenastal, i když k němu nebylo daleko. Snad to chtělo trochu spánku…“
Ano, chtělo.
Ráno jsme se opět vrátili k problematice literatury faktu, tehdejší ředitel Historického muzea dr. Jiří Pernes i jeho předchůdce dr. Dušan Uhlíř byli autory literatury faktu a stěžovali si, že tento žánr je podceňován, že nemá ani svou teorii, ani organizační základnu. Diskuse pokračovala – podle eseje Oldřicha Klobase – takto:
„’Počkejte, počkejte… něco mě napadá,‘ ozval se Ivanov a bylo vidět, že o čemsi přemýšlí. Díval se trochu nepřítomně, ve tváři napětí: ‚Co kdybychom tady vytvořili jakousi základnu literatury faktu? Celostátní… Co na to pan ředitel?‘ obrátil se na dr. Pernese.
‚Že je to vynikající nápad. Jen si neumím dost dobře představit, co máte konkrétně na mysli…‘
Ivanov váhal, hledal nejlepší slova: ‚Podívejte, literatura faktu je nový žánr, je třeba určit hranice, kritéria… Představuji si, že tak jednou za rok by se tady mohli sejít její autoři z celé republiky a společně si pohovořit o své práci, problémech a dalších záměrech. Snad by to byla užitečná akce jak pro náš, tak pro vás… Byly by tady pro něco takového podmínky?‘
‚Když nám na věci bude záležet, určitě je vytvoříme…’“
Ano, tak se to odehrálo. V té době – na podzim 1984 – jsme byli v tehdejším Svazu spisovatelů trpěni celkem tři autoři tohoto žánru. Nápad, že by se tady v Historickém muzeu města Slavkova sešli jednou za rok všichni, kdo literaturu faktu píší, se zdál všem přítomným dobrý. Ředitel dr. Pernes mě ještě na závěr požádal, abych o tomto rozhodnutí informoval vedení Svazu spisovatelů, které by mohlo být případně spolupořadatelem; dr. Pernes si totiž uvědomil, že celou akci by „mocní“ Svazu třeba chápali jako poloilegální čin, a to si nemohlo Historické muzeum dovolit.
V Praze jsem pak projednal celou otázku s Romanem Cílkem a Miloslavem Moulisem. Oba souhlasili s uspořádáním setkání, byl tedy vyhotoven seznam dalších kolegů, píšících tento žánr, a vzájemně jsme si rozdělili, kdo koho zkontaktuje…
Prvního sympozia se zúčastnilo 18 spisovatelů. Vše si sami hradili a přijížděli porůznu: ten autobusem, jiný vlakem, někteří auty s tím, že si náklady na benzín rozdělili… Bylo v tom nadšení, určitá euforie. Poněvadž za námět setkání se zvolilo téma „Boj českého lidu proti fašismu a literatura faktu“ a jako datum konání určen květen 1985, neodvážil se Svaz spisovatelů vystoupit proti, i když chápal nebezpečí vyplývající z toho, že se mimo dobříšský zámek začnou scházet různí spisovatelé. Rozhodl se proto raději dát souhlas k vytvoření „sekce literatury faktu“ a časem se pokoušel každoroční slavkovská sympozia převést pro jistotu na Dobříš. S tím ovšem členové sekce nesouhlasili. Aby měli o co opřít své stanovisko, navázali kontakt se slovenskými autory LF; ti potvrdili, že se každoročních setkání v Historickém muzeu města Slavkova budou zúčastňovat, neboť jim místo, ležící přibližně na poloviční vzdálenosti mezi Prahou a Bratislavou, zcela vyhovuje. Na Dobříš že je to však ze Slovenska příliš daleko… Tak byla slavkovská sympozia o literatuře faktu zachráněna. V roce 1988 zde vzniklo na náš popud Dokumentační středisko LF a tím vším byl jednak položen základ k vytvoření určité tradice, jednak dány předpoklady pro další rozvoj literatury faktu.
Po „listopadu 1989“ bylo jasné, že nastává konečně příležitost, aby se dosavadní sekce LF při Svatu spisovatelů, mající asi dvacet členů, osamostatnila. Tehdy – v roce 1990 – se autoři LF rozhodli, že založí Klub autorů literatury faktu (KALF) a požádali ministerstvo vnitra o schválení stanov. V nich se praví, že KALF je „nezávislou tvůrčí a profesní organizací působící na území České republiky a sdružující české, moravské a slezské autory literatury faktu /1/,
- je samostatným právním subjektem se sídlem v Praze /2/.
- svou činností přispává k zajištění práva na svobodnou literární tvorbu a k vytváření podmínek jejího nejširšího uplatnění. Chrání proto práva svých členů v tvůrčí, materiální a sociální a hájí jejich oprávněné zájmy ve styku se státními orgány, společenskými případně i jinými organizacemi /3/.“ Co se týče členství, „členem KALFu se může stát každý autor literatury faktu, který souhlasí se stanovami KALFu. Podmínkou členství je prokazatelná literární činnost v oblasti literatury faktu, respektující všeobecně uznávané mravní hodnoty a právní řád republiky.“
/II/1/
Stanovy byly schváleny ministerstvem 7. ledna 1991. V roce 1992 se stal KALF kolektivním členem Obce spisovatelů; začala nová etapa, která trvá dodnes. V ní bylo třeba i navázat na vše kladné, co do té doby přinesla spolupráce s Historickým muzeem města Slavkova. Ve stanovách to vyjadřuje hlava III/3,f, kde se říká, že KALF „iniciativně spolupracuje s Dokumentačním střediskem literatury faktu v Historickém muzeu ve Slavkově u Brna a metodicky přispívá k jeho činnosti“.
Byl přijat i Studijní a výpůjční řád tohoto vpravdě ojedinělého Dokumentačního střediska, a to vše přispělo k prohloubení činnosti KALFu, z čehož zákonitě profituje celý žánr.
Aktivita KALFu se v této nové etapě rozvíjela několikerým směrem. Kromě sestavení a vydání sborníčků na paměť zemřelých členů (B. Hlinka, J. Pacovský), kromě pravidelné spolupráce s Večerníkem Praha (kde vyšlo 49 příspěvků členů), kromě uspořádání řady diskusních podvečerů (O nepromlčitelnosti zločinů totalitních režimů; O sporech o dr. Edvarda Beneše; O konci II. světové války), kromě desítek přednášek a literárních besed členů v různých místech ČR byl KALF hlavním organizátorem každoročních sympozií ve Slavkově u Brna, která se konala vždy na určité téma, např. „Úloha české šlechty v našich dějinách“. Měla svůj ohlas i úspěch; v posledních ročnících se zúčastňují i hosté z ciziny (USA, NSR) a delegace slovenských autorů literatury faktu, současně bývají u příležitosti těchto setkání vyhlášeny a představiteli Obce spisovatelů odevzdány celostátní ceny E. E. Kische za literaturu faktu. Všichni účastníci vždy obdrží jako upomínku grafický list předních českých výtvarníků (Kamila Lhotáka, Adolfa Borna, Milana Albicha, Josefa Herčíka, Vladimíra Komárka, Karla Chaby, Josefa Istlera, Vladimíra Tesaře, Ivana Strnada atd.).
K delší bezesporu důležité aktivitě KALFu patří vypracování návrhu na vlastní ediční řadu ELF (Edice literatury faktu), kterou realizuje nakladatelství Baroko a Fox. Jako první svazek vyšel titul Velké finále, v němž se spojilo osm členů KALFu, aby v rozličných kapitolách podali své nekonvenční pohledy na závěr 2. světové války.
Od zimy 1994 vydává KALF pro své členy také Zpravodaj, který je informačním zdrojem o všem, co v tomto žánru vzniká, o čem se jedná; postupně se stává pojítkem mezi autory. KALF už před lety pochopil, že velká a patetická slova působí sice mnohdy vábně, důležitější jsou však skutky.
KALF si uvědomil, že moderní člověk chce vědět, chce znát. Chce být „při tom“. Chce se zúčastnit. Literatura faktu mu tu možnost dává. A navíc: vědomě ho vytrhává z jeho případné lhostejnosti. Současná doba ještě tento rys LF zdůrazňuje: pravda o minulosti, pravda o přítomnosti, to budiž devizou autorů literatury faktu.
(prosinec 1995)
Text Miroslava Ivanova byl původně publikováno ve Slovníku Klubu autorů literatury faktu, který vydal Klub autorů literatury faktu v Praze r. 1996 (editoři: Eduard Čejka – Jan Halada).
