Rubrika: Uncategorized

18. 9. 2025

Zveme všechny zájemce o dílo Egona Erwina Kische na malou konferenci k jeho výročí. Akce se uskuteční 20. května 2025 od 18 hodin ve Slovenském domě v Praze. Více na přiložené pozvánce. Těšíme se na Vás.

Egona Erwina Kische (29. 4. 1885 – 31. 3. 1948), novináře, spisovatele a „zuřivého“ reportéra, známe jako autora slavných knih, uveďme alespoň Pražská dobrodružství, Pražský pitaval, Tržiště senzací, Zuřivý reportér, nebo cestopisy Caři, popi, bolševici, Tajná Čína a Přistání v Austrálii.

K letošnímu 140. výročí narození autora připomínáme krátkým esejem Břetislava Ditrycha trochu netradičně – o prázdninách roku 1903 jako budoucího studenta pražské německé techniky, kde však vydrží jediný semestr a pokračovat bude na filozofické fakultě německé Karlo – Ferdinandovy univerzity.

Klub autorů literatury faktu České republiky společně s Klubem spisovatel´ov literatúry faktu na Slovensku pořádá letos už 34. ročník Mezinárodních cen Egona Erwina Kische.

Na výletě s Egonem Erwinem Kischem

Těch tenkých květovaných sešitků, těch malých linkovaných zápisníčků obdélníkového tvaru, s deskami v nazelenalém přídechu, je právě pět. Připomínají malá psaníčka, do kterých vpisujeme jenom osobní poznámky, drobné zážitky, stručné dojmy. Na vnitřní straně kartonového obalu je napsáno perem: Vlastnictví Egona Ervína Kische v Praze, roh Melantrichovy (Sirkové) a Kožné, dům U dvou zlatých medvědů, 1. poschodí, 1. dveře vlevo. Žák 1. německé vyšší reálky v Praze, Nové Město, Mikulandská 3.

Začátek 17. února 1903. Konec 1. ledna 1904.

První sešitek.

Pomalu a opatrně obracím drobné stránky, čtu a luštím a vzpomínám. Kischovi bylo tehdy osmnáct. Mně o pár desítek let víc, když jsem se vydal nesouvisle po jeho stopách, s poznámkami v zápisníčku, který květovanou obálku neměl, nebyl psaný tak úhledným písmem. Když jsem se projížděl na loďce po jezeře v Gmundenu, ležel na trávníku před mnichovskou Pinakotékou a čekal na její otevření, abych tu pak pobýval až do výjimečně dlouhých deseti hodin večerních, a potom pomalu upíjel černé pivo v zahradní restauraci, ne, nehrála tam řízná vojenská kapela jako v horkém srpnu roku 1903, pozoruju lidi kolem, občas kradmo vytáhnu můj sešitek s poznámkami a píšu.

Je to opakovatelné?

Sotva.

Není.

Konec srpna 1903. Kisch si znovu prohlíží Rubensovy obrazy ve Staré Pinakotéce. A další muzea, obrazárny. Mnichov je město na umělecké sbírky bohaté, vyžaduje čas, do Nové Pinakotéky jde právě potřetí.

Prvního září mu škola nezačíná. Teprve za měsíc bude zapsán na německou techniku v Praze. Teď vstupuje, zapíše si, s lehkým srdcem a lehkým měšcem do vlaku směr Salzburg. Ještě neví, kde vystoupí. Možná bychom mu mohli takové svobodné putování závidět. Příští stanice Prien. Dobrá, Prien. Na nádraží počítá feniky. Co se dá dělat. Půjde kus pěšky. To neškodí.

Má štěstí. Vhodil do automatu na pohlednice desetifenik a místo obrázku se sluncem zapadajícím nad Alpami vypadne osm mincí. Sláva.

Koupí si lístek na okružní jízdu parníkem. Idylka nejen prázdninová: azurově modrá voda jezera, zasněžené vrcholky hor.

Zastávka na ostrově. Nepíše, jak se jmenuje, asi to není důležité. Lidé unavení půlhodinovou plavbou dojdou k hospodě, osmnáctiletý Kisch si sedne na opuštěný ležící kmen blízko kostelíka i břehu.  Nikde nikdo. Ticho. Jen dva vzdálení malíři a občasné kvákání kachen v rákosí. Chvíli pozoruje vodu, hory, zanikající smích lidí.

Vyndá z kapsy sešitek a krátkou tužku. Život jednotlivce je čekárna, zamýšlí se. Člověk čeká na vlaky, často zmešká příjezd toho pravého, mnohý čeká celý svůj život…  

Večer napsal matce báseň k narozeninám

Druhý den přijel do Salzburgu a hned pospíchal na poštu vyzvednout peníze. Vypravil se do Berchtesgadenu a k jezeru Königssee.               

Hory, lesy, jezera. Vážené dámy, důstojní pánové. Vandrovníci. Studenti. Podhorské chalupy. Hotely. Krávy se zvonci. Ovce. Klid i klopotný ruch města. Večerní promenáda.

Pokračoval plavbou na jezeře, pak cestou vláčkem na horu Schafberg. V zápisníku se znovu objevuje zmínka o hezké mladé dívce doprovázené starším mužem. Poprvé si jí všiml při cestě vlakem do Berchtesgadenu. Zkusil se jí podívat do očí. Po vteřině obrátila hlavu. Pak znovu. Nepřestal ji opatrně pozorovat.

Skupina výletníků stoupala z poslední stanice vláčku po kamenité cestě směrem k vrcholu Schafbergu. Do návštěvní knihy na vrcholu se dívka podepsala. Kisch už zná její jméno. Rose. Odvážil se ji při zpáteční cestě oslovit? Nevíme. Ale zaznamená si, že večer nemůže usnout, pořád vidí oči a tvář dívky jménem Rose.

Ráno si přivstal kvůli východu slunce. Po poledni se vypravil na Dachstein. Sedm hodin putování. Na cestě, dozví se včas, nebude kde se najíst a napít. Koupí víno a salám. Po šesti hodinách si udělá přestávku a přespí na horské boudě. Znovu ráno. Probudil ho silný vítr. Sněhový poprašek a zima. Nemá kabát, promrzají mu ruce. S náhodným druhem, učitelem, vystupuje téměř na vrchol hory. Zážitek, na který nezapomene.

Tady musím přiznat, že jsem na Dachstein vyjel lanovkou.

Další zastávka Gmunden a Linec. Ve Vídni hledal laciný hotel, ale neměl moc štěstí. Pokoj secesního hotelu byl sice krásný, to je pravda. A každý host může použít sejf. Já a sejf! poznamenal si.

Vídeň, další město umění. Albertina. Obrazy, sbírky, muzea. Dürer, Rembrandt, Rubens, Raffael. Schönbrunn se zámeckou zahradou. Má přijet německý císař, na ulicích jsou girlandy, triumfální brány, prapory.

Porovnává Mnichov a Vídeň. V čem se podobají, čím se liší? Ale o tom jen přemýšlí, o tom nepíše. Prochází nočními ulicemi. Pozoruje noční život.

A těší se, až znovu otevře dveře domu U dvou zlatých medvědů. První poschodí, první dveře vlevo.

Těší se domů. Prázdniny končí.

Na lehounkých modrých linkách papíru je písmo psané perem i tužkou, ostré i rozmazané záměrně, náhodou nebo snad stářím, slova tu střídá německý těsnopis, výjimečně nepatrná kresbička. U německého těsnopisu jsem se samozřejmě neobešel bez odborné pomoci.

Najednou se objeví bez souvislosti i česká slova: Prosím, ctěná slečno, Nemáte zač, Rádo se stalo.

Ukládám drobné sešitky do jedné velké obálky. Ne, tady nenalezneme žádné velké dobrodružství pozdějšího slavného reportéra a spisovatele Egona Erwina Kische.

V jeho stopách jsem se mohl vydat, jak přiznávám na začátku, až po mnoha letech a nesouvisle. 

V osmnácti letech to jistě musela být krásná cesta. A důležitá.

Nádherné hory. Umělecké poklady.

A kdesi daleko i krásná neznámá a nedosažitelná dívka jménem Rose.

Právě byly spuštěny přihlášky do již XXV. ročníku literárních cen Miroslava Ivanova.

• nominovat lze pouze tituly v prvním vydání, které vyšly v roce 2023 a 2024
• nominovat lze maximálně 3 tituly
• nominovat titul může jak nakladatelství, tak samotní autoři
• Uzávěrka přihlášek je do 31. března 2025

Odborná porota:

• Mgr. Michal Rak, Ph.D. (předseda poroty)
• doc. Mgr. Libuše Heczková, Ph.D.
• Mgr. Alena Marková, Ph.D.
• prof. PhDr. Václav Horčička, Ph.D.
• Bc. Roman Štér

Přihláška ke stažení zde:

Vážené členky, vážení členové Klubu autorů literatury faktu, milí přátelé a příznivci,

chtěli bychom rozšířit náš KALFÍK – Zpravodaj klubu autorů literatury faktu o pravidelnou rubriku s názvem Co právě píšu, v níž budete mít příležitost seznámit ostatní členy s připravovanou knihou, týkající se oblasti literatury faktu. Uvažovaný rozsah jednoho příspěvku je přibližně 1 normostrana, to znamená 30 řádků s 60 znaky včetně mezer na řádek. Váš příspěvek může doprovázet také fotografie, vztahující se k obsahu textu.

Předpokládáme, že KALFÍK, nadále vycházející dvakrát ročně, bude rozesílán nejen členům, ale například také nakladatelům, kteří mají publikace literatury faktu ve svých edičních plánech.  I pro ně to bude příležitost seznámit se v předstihu s Vaší činností, plány, záměry.

NAPIŠTE NÁM!

Co právě píšu?

Po úspěšných knihách Těžké roky Velké války a Příběhy (nejen) tvaroženských četníků se nyní věnuji další osobnosti z naší obce. Významnou osobností našeho válečného a poválečného zdravotnictví je generálmajor, MUDr. prof. Josef Liškutín. Narodil se 13. srpna 1910 ve Tvarožné u Brna v početné rolnické rodině. Rodiče nechali nadaného syna vystudovat gymnázium a v letech 1929-1934 Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Po návratu z vojenské služby nastoupil jako asistent do Patogicko – anatomického ústavu lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nemocnici u sv. Anny v Brně.   Protektorátní úřady mu povolily tříměsíční studijní pobyt v Paříži z důvodu rozšíření znalostí při léčení rakoviny. Tam se dal k dispozici československému zahraničnímu odboji a zahraniční armádě. Ve Francii se seznámil se skupinou mladých českých umělců a intelektuálů a pokoušel se přispět k vyléčení jedné z nich, vážně nemocné skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové. Stýkal se i s jejím strýcem podplukovníkem Bohumilem Kaprálem a pozdějším manželem Jiřím Muchou. Po porážce Francie a podpisu její kapitulace byl Josef Liškutín zařazen mezi vojáky evakuované do Anglie. Tam se při své práci a mnoha funkcích potkával se špičkami politické a vojenské reprezentace okupovaného státu. Byl hygienikem i přednostou bakteriologické laboratoře československé brigády ve Velké Británii. Pomáhal našim medikům, aby mohli dostudovat na anglických univerzitách. Podílel se na přípravných pracích pro organizaci zdravotní péče v osvobozené vlasti a na přípravě akce UNRRA. V srpnu 1944 byl odvelen na východní frontu. V ukrajinském Chustu připojil k čs. armádnímu sboru. S ním absolvoval dlouhou cestu až do osvobozené Prahy. Jeho vzpomínky jsou zapsány na stránkách obecní Pamětní knihy. Po válce využil nabídku a pracoval v Praze. Tam se potkal se svou budoucí manželkou Anežkou, se kterou se oženil. Narodily se jim dvě dětí, dcera Ivana a syn Vít. Josef Liškutín přednášel, psal, podílel se na vybudování hygienickou-epidemiologické, zdravotnicko-statistické a laboratorní služby v poválečné armádě.  Po habilitaci na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně v lednu 1947 byl jmenován docentem v oboru obecné hygieny a epidemiologie. V roce 1951 byl plukovník MUDr. Doc. Josef Liškutín jmenován náčelníkem nově vzniklé Katedry vojenské hygieny a epidemiologie J. E. Purkyně v Hradci Králové a v roce 1954 v Brně jmenován profesorem. V pátek 6. května 1955 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Byl aktivní v mnoha fukcích a pro studenty i náročným pedagogem. Napsal řadu učebnic, publikací, článků, referátů a knihy Lékařské zkušenosti z druhé světové války a Vojenská hygiena. V jeho albech se zachovalo mnoho zajímavých fotografií. Zemřel v pátek 8. února 1957. Po rozloučení v Hradci Králové byly ostatky zesnulého převezeny do rodné obce. Tam se konal pohřeb s vojenskými poctami. Publikace bude doplněna mnoha fotografiemi, vzpomínkami spolupracovníků i příbuzných, citacemi z kronik, rodokmenem rodiny i popisem jeho příbuzenského vztahu se známým letcem RAF, brigádním generálem Miroslavem Liškutínem.

         František Kopecký, kronikář ve Tvarožné, kronikář Brněnského městského střeleckého sboru    

Město Letohrad, český Klub autorů literatury faktu a Klub spisovateľov literatúry faktu na Slovensku uskutečnili 31. ročník Mezinárodních cen Egona Erwina Kische.

Slavnostní udílení se konalo 14. září 2022 v obřadní síni zámku Letohrad.

Slovenská porota Mezinárodních cen Egona Erwina Kische zasedala v tomto složení a rozhodla takto:

Porota:

PhDr. Ivan Szabó – předseda poroty

JUDr. Anton Blaha, CSc. – člen poroty

prof. PhDr. Jozef Leikert, PhD. – člen poroty

Hlavní mezinárodní cena se uděluje Michalovi Kšiňanovi za knihu Milan Rastislav Štefánik (Muž, ktorý sa rozprával s hviezdami), vydanou Vydavateľstvom SLOVART, Bratislava, 2021

Cena se uděluje Lukášovi Onderčaninovi za knihu Utopia v Leninovej záhrade (Československá komúna Interhelpo), vydanou Vydavateľstvom Absynt, Žilina, 2021

Cena se uděluje Pavolovi Dinkovi za knihy Planéta na rázcestí (Eseje spoza pandemicko-literárnej opony o Zemi a jej deťoch s kamenným srdcom), vydanou Vydavateľstvom Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava, 2021 a Príbehy Skalického rubína a Skalického trdelníkavydanou Pavolom Dinkom v súčinnosti s Vinnou cestou Záhorie, Vinohradníckym spolkom Skalica a Ateliérom EDO, Bratislava, 2021.

Cena se uděluje Svetozárovi Krnovi za knihu Z devínskeho brala na Duklu (Cesta hrdinov SNP),vydanou Vydavateľstvom Karpaty-Infopress, Bratislava, 2021.

Cena se udělujeTomášovi Forróvi za knihu            Zlatá horúčka (Venezuela – od ropnej veľmoci k úpadku ľudskej civilizácie), vydanou nakladatelstvím N Press, Bratislava, 2021.

Do třicátého prvního bylo v České republice přihlášeno 43 titulů z 26 nakladatelství.

Česká porota Mezinárodních cen Egona Erwina Kische zasedala v tomto složení a rozhodla takto:

Porota:

Mgr. Michal Macháček, Ph.D. – předseda poroty

Ing. Břetislav Ditrych – člen poroty

prof. PhDr. Jan Rychlík, Dr.Sc., dr. h. c. – člen poroty

PhDr. Jan Lukavec, Ph.D. – člen poroty

Jaroslav Motl – člen poroty

Hlavní mezinárodní cena se uděluje Jaroslavu Rokoskému za knihu Útěk z Leopoldova Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu, vydanou Nakladatelstvím Academia a Ústavem pro studium totalitních režimů v roce 2021.

Cena se uděluje Antonii Doležalové za knihu Mikuláš Teich: Moje století (1918-2018), vydanou nakladatelstvím Galén v roce 2021.

Cena se uděluje Miroslavu Belicovi za knihu Vzpomínky na Sýrii, Od arabkého socialismu k Islámskému státu, vydanou Nakladatelstvím Epocha v roce 2022.

Cena se uděluje Pavlu Pospěchovi za knihu Neznámá společnost, Pohledy na současné Česko, vydanou nakladatelstvím HOST vydavatelství s. r. o. v roce 2021.

Cena se uděluje Kláře Pinerové, Michalovi Loučovi, Kristýny Buškové Haluzíkové za knihu Vězení jako zrcadlo společnosti, Nerovný souboj vědy, politiky a humanity 1965-1992, vydanou Univerzitou Karlovou, Nakladatelstvím Karolinum v roce 2021.

Klub autorů literatury faktu a město Jaroměř uskutečnili 22. ročník Cen Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Slavnostní udílení se konalo v Autorském sále na Výstavišti (Praha 10) v rámci veletrhu Svět knihy a to dne 10. června 2022. Do dvacátého druhého ročníku v r. 2022 bylo přihlášeno 56 titulů z 26 nakladatelství. Tento ročník finančně podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Hlavní cenu obdržela publikace Srdce českého krasu, Obec Srbsko a krajina v jejím okolí. Za publikací stojí kolektiv autorů v čele s Karlem Žákem, Václavem Cílkem a Martinem Majerem.

Anotace publikace:

Obec Srbsko nepochybně patří spolu s Karlštejnem, Svatým Janem pod Skalou, Tetínem a Koněpruskými jeskyněmi k nejnavštěvovanějším místům Českého krasu. Návštěvníci sem ale nepřijíždějí za památkami, nýbrž za vycházkami po okolí, za poznáváním přírody nejcennějších částí této chráněné krajinné oblasti nebo za sportem či dobrodružstvím. Kniha podrobně shrnuje všechny aspekty obce, není ale obvyklou obecní monografií. Mnohem větší prostor než samotnému Srbsku je věnován jeho okolí a přehledu geologického vývoje, procesům vzniku krasu a jeskyní, archeologii, rozvoji těžby a zpracování vápence i současné mimořádně bohaté a cenné živé přírodě oblasti. Podrobné údaje řady témat v ní prezentují naši přední odborníci způsobem, který je srozumitelný všem čtenářům. Kniha je určena těm, kdo chtějí pochopit širší souvislosti a podrobně poznat srdce Českého krasu, kraj neobyčejné přírody a historie.

Další oceněné publikace naleznete zde na webu v sekci Ceny Miroslava Ivanova za literaturu faktu.