Egona Erwina Kische (29. 4. 1885 – 31. 3. 1948), novináře, spisovatele a „zuřivého“ reportéra, známe jako autora slavných knih, uveďme alespoň Pražská dobrodružství, Pražský pitaval, Tržiště senzací, Zuřivý reportér, nebo cestopisy Caři, popi, bolševici, Tajná Čína a Přistání v Austrálii.
K letošnímu 140. výročí narození autora připomínáme krátkým esejem Břetislava Ditrycha trochu netradičně – o prázdninách roku 1903 jako budoucího studenta pražské německé techniky, kde však vydrží jediný semestr a pokračovat bude na filozofické fakultě německé Karlo – Ferdinandovy univerzity.
Klub autorů literatury faktu České republiky společně s Klubem spisovatel´ov literatúry faktu na Slovensku pořádá letos už 34. ročník Mezinárodních cen Egona Erwina Kische.
Na výletě s Egonem Erwinem Kischem
Těch tenkých květovaných sešitků, těch malých linkovaných zápisníčků obdélníkového tvaru, s deskami v nazelenalém přídechu, je právě pět. Připomínají malá psaníčka, do kterých vpisujeme jenom osobní poznámky, drobné zážitky, stručné dojmy. Na vnitřní straně kartonového obalu je napsáno perem: Vlastnictví Egona Ervína Kische v Praze, roh Melantrichovy (Sirkové) a Kožné, dům U dvou zlatých medvědů, 1. poschodí, 1. dveře vlevo. Žák 1. německé vyšší reálky v Praze, Nové Město, Mikulandská 3.
Začátek 17. února 1903. Konec 1. ledna 1904.
První sešitek.
Pomalu a opatrně obracím drobné stránky, čtu a luštím a vzpomínám. Kischovi bylo tehdy osmnáct. Mně o pár desítek let víc, když jsem se vydal nesouvisle po jeho stopách, s poznámkami v zápisníčku, který květovanou obálku neměl, nebyl psaný tak úhledným písmem. Když jsem se projížděl na loďce po jezeře v Gmundenu, ležel na trávníku před mnichovskou Pinakotékou a čekal na její otevření, abych tu pak pobýval až do výjimečně dlouhých deseti hodin večerních, a potom pomalu upíjel černé pivo v zahradní restauraci, ne, nehrála tam řízná vojenská kapela jako v horkém srpnu roku 1903, pozoruju lidi kolem, občas kradmo vytáhnu můj sešitek s poznámkami a píšu.
Je to opakovatelné?
Sotva.
Není.
Konec srpna 1903. Kisch si znovu prohlíží Rubensovy obrazy ve Staré Pinakotéce. A další muzea, obrazárny. Mnichov je město na umělecké sbírky bohaté, vyžaduje čas, do Nové Pinakotéky jde právě potřetí.
Prvního září mu škola nezačíná. Teprve za měsíc bude zapsán na německou techniku v Praze. Teď vstupuje, zapíše si, s lehkým srdcem a lehkým měšcem do vlaku směr Salzburg. Ještě neví, kde vystoupí. Možná bychom mu mohli takové svobodné putování závidět. Příští stanice Prien. Dobrá, Prien. Na nádraží počítá feniky. Co se dá dělat. Půjde kus pěšky. To neškodí.
Má štěstí. Vhodil do automatu na pohlednice desetifenik a místo obrázku se sluncem zapadajícím nad Alpami vypadne osm mincí. Sláva.
Koupí si lístek na okružní jízdu parníkem. Idylka nejen prázdninová: azurově modrá voda jezera, zasněžené vrcholky hor.
Zastávka na ostrově. Nepíše, jak se jmenuje, asi to není důležité. Lidé unavení půlhodinovou plavbou dojdou k hospodě, osmnáctiletý Kisch si sedne na opuštěný ležící kmen blízko kostelíka i břehu. Nikde nikdo. Ticho. Jen dva vzdálení malíři a občasné kvákání kachen v rákosí. Chvíli pozoruje vodu, hory, zanikající smích lidí.
Vyndá z kapsy sešitek a krátkou tužku. Život jednotlivce je čekárna, zamýšlí se. Člověk čeká na vlaky, často zmešká příjezd toho pravého, mnohý čeká celý svůj život…
Večer napsal matce báseň k narozeninám
Druhý den přijel do Salzburgu a hned pospíchal na poštu vyzvednout peníze. Vypravil se do Berchtesgadenu a k jezeru Königssee.
Hory, lesy, jezera. Vážené dámy, důstojní pánové. Vandrovníci. Studenti. Podhorské chalupy. Hotely. Krávy se zvonci. Ovce. Klid i klopotný ruch města. Večerní promenáda.
Pokračoval plavbou na jezeře, pak cestou vláčkem na horu Schafberg. V zápisníku se znovu objevuje zmínka o hezké mladé dívce doprovázené starším mužem. Poprvé si jí všiml při cestě vlakem do Berchtesgadenu. Zkusil se jí podívat do očí. Po vteřině obrátila hlavu. Pak znovu. Nepřestal ji opatrně pozorovat.
Skupina výletníků stoupala z poslední stanice vláčku po kamenité cestě směrem k vrcholu Schafbergu. Do návštěvní knihy na vrcholu se dívka podepsala. Kisch už zná její jméno. Rose. Odvážil se ji při zpáteční cestě oslovit? Nevíme. Ale zaznamená si, že večer nemůže usnout, pořád vidí oči a tvář dívky jménem Rose.
Ráno si přivstal kvůli východu slunce. Po poledni se vypravil na Dachstein. Sedm hodin putování. Na cestě, dozví se včas, nebude kde se najíst a napít. Koupí víno a salám. Po šesti hodinách si udělá přestávku a přespí na horské boudě. Znovu ráno. Probudil ho silný vítr. Sněhový poprašek a zima. Nemá kabát, promrzají mu ruce. S náhodným druhem, učitelem, vystupuje téměř na vrchol hory. Zážitek, na který nezapomene.
Tady musím přiznat, že jsem na Dachstein vyjel lanovkou.
Další zastávka Gmunden a Linec. Ve Vídni hledal laciný hotel, ale neměl moc štěstí. Pokoj secesního hotelu byl sice krásný, to je pravda. A každý host může použít sejf. Já a sejf! poznamenal si.
Vídeň, další město umění. Albertina. Obrazy, sbírky, muzea. Dürer, Rembrandt, Rubens, Raffael. Schönbrunn se zámeckou zahradou. Má přijet německý císař, na ulicích jsou girlandy, triumfální brány, prapory.
Porovnává Mnichov a Vídeň. V čem se podobají, čím se liší? Ale o tom jen přemýšlí, o tom nepíše. Prochází nočními ulicemi. Pozoruje noční život.
A těší se, až znovu otevře dveře domu U dvou zlatých medvědů. První poschodí, první dveře vlevo.
Těší se domů. Prázdniny končí.
Na lehounkých modrých linkách papíru je písmo psané perem i tužkou, ostré i rozmazané záměrně, náhodou nebo snad stářím, slova tu střídá německý těsnopis, výjimečně nepatrná kresbička. U německého těsnopisu jsem se samozřejmě neobešel bez odborné pomoci.
Najednou se objeví bez souvislosti i česká slova: Prosím, ctěná slečno, Nemáte zač, Rádo se stalo.
Ukládám drobné sešitky do jedné velké obálky. Ne, tady nenalezneme žádné velké dobrodružství pozdějšího slavného reportéra a spisovatele Egona Erwina Kische.
V jeho stopách jsem se mohl vydat, jak přiznávám na začátku, až po mnoha letech a nesouvisle.
V osmnácti letech to jistě musela být krásná cesta. A důležitá.
Nádherné hory. Umělecké poklady.
A kdesi daleko i krásná neznámá a nedosažitelná dívka jménem Rose.
