V sobotu 21. února 2026 zemřel v nedožitých devadesáti letech dlouholetý člen, podporovatel a někdejší tajemník KALFu.
Vzpomínka Jany Vrzalové, bývalé předsedkyně KALFu na Miroslava Kučeru
Miroslav Kučera
(16. 3. 1936 – 21. 2. 2026)
Spoustu let uplynulo od chvíle, kdy jsme se v salonku jedné pražské hospody, v níž tehdy výbor KALFu zasedal, s Mirkem setkali poprvé. Seznámil nás tehdejší předseda Karel Richter. Znejistělá obavami, vyvolanými ostražitostí, snad i pochybnostmi, které jsem v Mirkových očích postřehla, jsem se v duchu ptala, co bude dál. Každému, kdo ho znal, kdo četl knihy vzešlé z jeho tvůrčí dílny, např. Otrokyně lásky, Zločiny z obrazovky, Vražda bílého koně, Galerie zločinu či ty, které se zrodily ve spolupráci s Janem Stachem – Vražda je pro mne případ, Vzkaz ze záhrobí, Nůž místo sexu a další, muselo být jasné, že bývalý příslušník pátracího oddělení někdejší Federální kriminální ústředny se nemůže chovat jinak. Důvěru někdejšího žáka legendárního detektiva Jaroslava Zahrádky jsem si musela zasloužit. Cestičku k sobě jsme si vyšlapávali postupně a opatrně. Když mi jednoho dne Mirek nabídl tykání, pochopila jsem, že mám vyhráno. Spojila nás práce, láska ke knížkám, k německým ovčákům.
V době, kdy jsem byla předsedkyní KALFu, Mirek stále zastával funkci tajemníka. Na jeho bedrech spočívala drtivá část tzv. černé práce. Připravovat scénář pro letohradské udělování literárních Cen E. E. Kische, vyhlašovat soutěže o další ceny, které jsme udíleli – M. Ivanova, Petra Jilemnického. Porotcům, posuzujícím přihlášená díla, je přidělovat. Zajistit diplomy. Starat se o administrativu spojenou s evidencí členů, s financemi. Veškerý čas Mirek věnoval KALFu, za nějž byl ochoten doslova dýchat. Za svůj život jsem poznala jen málo tak obětavých, pracovitých a čestných lidí, jako byl on.
Léta plynula. Mirek svět začínal vidět přes clonu hustého šedého závoje. Pořád však pracoval. Až do chvíle, kdy okolní dění mohl vnímat pouze sluchem a hmatem. Sám nemohl vycházet z bytu. Nemohl číst. Byl odkázán na pomoc druhých a na rádio. Pravidelně jsme si volali.
„Povídej, co máš nového?“ dychtivě čekal na vyprávění o naší společné celoživotní lásce, německých ovčácích.
Rozebírali jsme metody výcviku, porovnávali služební kynologii se sportovní. A když má fena porodila štěňata, bavila jsem Mirka jejich lumpárnami. Každý náš telefonát končil smíchem.
Bylo mi ctí s Mirkem pracovat, přátelit se. Zejména v Letohradu, na každoročních setkáních spisovatelů a spisovatelek prožívat přátelskou, vpravdě rodinnou atmosféru, kterou pomáhal spoluvytvářet.
Mirku,
děkuji Ti za obětavost, energii, které jsi věnoval KALFu. Děkuji za vše, čemu jsem se od Tebe naučila.
